NOVÁ POVÍDKA

 

Spravedlnost nebo pomsta?

 


Už jen 10 hodin do západu slunce. Posledních 10 hodin mého života. Pak zemřu. Všechno se událo tak rychle. Vtrhli k nám a odvedli mě. Přitom jsem nevinná…

Zrovna jsme usedali k večeří. Otec, sestra a já. Přišli tam. Aniž by cokoli řekli, popadli mě a odváděli pryč. Když se otec domáhal vysvětlení řekli jen:

„ Je to čarodějka.“ a dál mě vedli tmavou cestou směrem k místní věznici. Otec se zarazil a pronesl: „Nemáte důkaz.“

„ Ale jistěže máme.“

„ Jaký?“

„ Spoustu očitých svědků, kteří ji viděli, jak provádí tuto nekalou a zvrhlou činnost.“ Podívala jsem se otci do očí. Byly chladné. Nebyla v nich ani špetka citu. Pak se otočil a beze slova kráčel směrem k sestře, která stála u dveří a tvářila se vyděšeně. Přitom ona za všechno může. Ona provozuje čarodějnictví. Ne já!

„ Otče, prosím tě! Zapřísahám tě. Já jsem nevinná! Ty víš, že bych nikdy nezhřešila! Slyšíte?! Pusťte mě! Jsem nevinná! Otče prosím…“ Pak už si nic nepamatuji. Vím jen, že mě uhodila něčí silná paže a probrala jsem se až tady. V téhle cele. Za společnosti krys a netopýrů.

Taková nespravedlnost. A já sestru kryla! Věděla jsem to a nic jsem neprozradila. Když mě odváděli, neřekla ani slovo. Její tvář byla vyděšená proto, že věděla, že toto se mělo stát jí. Jenže nestalo. Sestře vždycky všechno procházelo. Je o dva roky starší. Vzhledově vypadáme stejně, ale uvnitř jsme každá jiná. Sestra vždy dostane vše co chce. Je hezká a oblíbená. Má krásné blonďaté vlasy a štíhlou postavu. Já byla vždy až ta druhá. Vypadám podobně jako ona ovšem s tím rozdílem, že mé vlasy jsou hnědé. Zde mají ženy a dívky zakázáno nosit venku vlasy rozpuštěné a odhalené. Musí nosit šátky. V šátku vypadáme se sestrou téměř stejně. A to jsou ti jejich očití svědkové! Samozřejmě, že viděli sestru a ne mne! Vždy jednou za měsíc odcházela v noci do lesa, kde pořádala rituály a spolčovala se s ďáblem. Jednou jsem ji sledovala a ona mě viděla. Věděla, že bych to na ní nikdy neřekla, vždyť je to moje vlastní sestra. Nikdy by mě ale nenapadlo, že obviní mne. Jí obvinit nemohli, protože si má brát starostova syna. Byl by to skandál. Jistě, jí vždycky všechno vyjde…

„ Tak pojď, čarodějko. Pojď, ať je zase o jednu míň.“ Opravdu, venku už se stmívá. Vycházím ven. Moje oči si po tom šeru v cele musí přivyknout záři zapadajícího slunce. Je tu tolik lidí. Ostatně jako vždy, když upalují nějaké nevinné děvče. Snad jen jednou se jim podařilo upálit opravdovou čarodějku. Moje sestra to poznala, protože všechny čarodějky jsou nějakým způsobem spojeny. Vycítí, když se něco zlého stane té další. Já jsem sem nikdy nešla. Nemohla jsem se dívat, jak upalují ty nevinné. Ale teď tu jsem. Musím zde být.

„ Loiro Laith, byla jsi obviněna ze zločinu čarodějnictví a odsouzena k upálení na hranici při západu slunce dne 17.června 1657.“ Soudce domluvil. Rozhlédla jsem se, otec ani sestra nikde. Jen spousta tváří vyjadřujících odpor a pohrdání. Není tu nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Nemám žádnou naději. Už nesou oheň.

„ To přeci nemůžete! Nemůžete mě upálit! Jsem nevinná!“

„ Zmlkni, čarodějko! Tohle ti stejně nepomůže.“ Podpalují dřevo nasáklé olejem.

„ Pusťte mne!“ Dřevo začíná hořet. „Pomozte mi někdo!“ Oheň se ke mně již přibližuje. „ Prosím!“ To horko a kouř. Taková nespravedlnost! To jim nemůže projít! A taky že neprojde! Z posledních sil zařvu: „ Jsem nevinná a vy to víte! Tohle vám neprojde. Já se vrátím a spravedlnost zvítězí!“ Plameny mě olizují. Ten žár! Už se to nedá vydržet. Nemůžu dýchat…

µ

Dnes je to přesně měsíc, co upálili mojí sestru. Chudinka. Měla smůlu. Ale teď už mi nic nehrozí. Zítra si mám brát Jeremyho, starostova syna. Můj malý, hloupoučký Jeremy. Netuší, že si ho beru jen proto, abych byla v bezpečí.

„ Otče, půjdu si lehnout.“

„ Jen běž dcero, zítra je tvůj velký den.“ Ano, zítra je můj velký den…

Když budu vdaná, nebude lehké dál provádět rituály. Ale já si něco vymyslím. Jeremy mi to uvěří. Věří všemu, co řeknu. Je do mě blázen. Na zítřek se musím pořádně vyspat, je to přeci můj velký den…

Strašná rána. Okno se otevřelo. Probudila jsem se. Nikde nic. Byl to jen vítr! Proč jsem se tak lekla? Musím to okno zavřít, je tu zima. Venku je chladno a temná noc. Nikde ani hvězda. Měsíc je v úplňku. Nebe je zatažené. Vypadá to, že přijde bouřka. Najednou mám strach. Něco je jiné. Cítím to. Okolí je plné zla. Všude je taková tma.

„ Co si to namlouvám? Jsem vystrašená a to všechno jsou jen výplody mé fantazie.“

„ Ba ne sestřičko. To je skutečnost!“

„ Co to bylo? Už blázním. To snad není možné, já slyším hlas své vlastní sestry.“

„ Ty přeci nejsi blázen.“ Ohlédnu se za hlasem. A tam… u okna… tam… stojí moje sestra.

„ Ale t-to přeci není možné. T-ty m-máš být mrtvá! O-oni tě p-přeci u-upálili.“

„ No a nejsem snad? Jen si mě pořádně prohlédni.“ Ano, je úplně jiná. Celá bílá, mrtvolně bledá. Kromě vlasů a očí. Ty má černé. Vyzáblá až na kost. Pouze kostra pokrytá kůží.

„ Proč jsi přišla?“

„ Ty nevíš?“

„ N-ne.“

„ Zradila jsi mne. Zradila jsi mne a ty to víš. To tys měla skončit na hranici a ne já, A já se vrátila proto, abych mohla vykonat spravedlnost.“

„ Chceš mě upálit?“

„ Ne,“ I přesto, že její oči byly prázdné, ve tváři měla zvrácený výraz. Začala se přibližovat.

„ Zradila jsi mne a teď musíš pykat!“

„ Ne! Loiro, počkej. Co to děláš? Ne! Prosím! Loiro…“

 

George Laitha probudil bezmocný křik jeho dcery. Bez váhání vstal a běžel k ní do pokoje, jenže už bylo pozdě. Byla mrtvá! Ležela bezvládně na podlaze a oči měla vypoulené strachem. Začal s ní zoufale třást, ale marně.

„ Patrície, Patrície prober se!“ Věděl, že to nemá cenu, ale nepřestával s ní třást.

„ Přišel jsem už o jednu dceru a nehodlám přijít i o druhou.“

„ Už je pozdě, je mrtvá.“ Pronesl chladný hlas.

„ Kdo je to?“

„ Já, otče.“

„ Loiro?“ Loira se vznášela za oknem. To všechno bylo tak neskutečné, že tomu George Laith odmítal uvěřit. Patrície ležela mrtvá na zemi jen pár kroků od něj a za oknem se vznášel duch jeho druhé dcery.

„ Patrície zemřela, protože musela. Stejně jako teď musíš ty!“ V tu chvíli se v Georgovi všechen žal, který v něm přebýval od doby, co byla Loira upálena, změnil v nenávist. Rozběhl se proti Loiře a neuvědomoval si, že dělá přesně to, co Loira chce. Vyskočil z okna a padal dolů. Ozvala se dutá rána George Laith byl na místě mrtev.

Konec 1. Části

Spravedlnost nebo pomsta?

( část 2.)

„ Ach Jeremy, upřímnou soustrast. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát.“ Soudce Sebastian Bradford právě dorazil na pohřeb Patricie a George Laitha.

„ Myslím, že to, so se tam doopravdy stalo nám zůstane navždy skryto.“ Odpověděl zamyšleně Jeremy.

„ Po městě se šeptá, že za to může Loira.“

„ To myslíte tu, co ji upálili?“

„ Prý se vrátil její duch a teď se mstí. Já těmto povídačkám ale moc nevěřím.“

  Další den ráno po té hrozné noci, co byli Patricie a George zavražděni, šla okolo Madeline Williamsová. Madeline bydlela vedle Laithových, byla to zdejší bylinkářka a velice vážená stará dáma. Jelikož byl té noci úplněk, byla to jedna z nejvhodnějších nocí na sběr léčivých bylin. A když se Madeline ráno vracela domů, o něco zakopla. Podívala se co to je a začala ječet. Téměř okamžitě se k ní seběhli i ostatní lidé z města. Mezi nimi byl i Jeremy.

„ Pane Bože! Kde je Patricie?!“ vykřikl, když uviděl George. Rozběhl se do domu Laithových a tam ji našel. Dnes má Patricie a její otec pohřeb. Celé město má strach. Soudce uveřejnil oficiální verzi, kde George Laith zešílel, zabil svou dceru a poté spáchal sebevraždu. Každý ale ví, že to není pravda…

 

„ Madeline, prosím tě, pomoz mi.“ vzlykala Lisa Bradfordová, soudcova žena. „Já už opravdu nevím, co mám se Sebastianem dělat.“

„ A co se vlastně stalo?“

„ Já nevím. Krátce po tom, co byli Patricie a George zavražděni, začal mít ty sny. Vůbec mi nechtěl říci, jaké noční můry ho pronásledují, ale začal z nich mít takovou hrůzu, že už týden ze strachu nespí. Celou noc leží vedle mě, třese se a něco si mumlá. A k tomu zanedbává své povinnosti. Na práci se naposledy podívej před dvěma týdny. Vůbec nevychází ze své pracovny a taky skoro nejí. Když mu přinesu nějaké jídlo a začnu ho přemlouvat, aby snědl alespoň něco, ani se nepohne. Jen sedí, v očích má nepřítomný až zděšený výraz a kouká z okna. Také už skoro nepromluví. Ach Madeline, poraď mi, co mám dělat!“ Madeline se zamyšleně podívala na Lisu. Byla unavená vyčerpaná a zoufalá. Lisa svého muže milovala a Madeline věděla, že musí něco udělat, neměla ale ani nejmenší ponětí co. S něčím takovým se sice ještě nesetkala, ale tušila, co se soudci stalo. Už o tom slyšela, přesně takhle se chovají lidé, které posedl ďábel.

„ Ale to není možné, ďábel posedá pouze dívky. V tomhle musí být něco jiného.“

„ Co říkáš, Madeline?“ Madeline se tak zamyslela, že úplně zapomněla, že mluví nahlas.

„ Ale nic Liso. Jen tak přemýšlí. Opravdu ti nic neřekl nebo nenaznačil?“

„ Ne, pořád kouká někam do neznáma a skoro nemluví.“

„ Dobrá,“ povzdechla si Madeline, „ já teď půjdu domů a zkusím něco vymyslet.“

    Doma to Madeline nemohla pustit z hlavy. Vadilo jí, když nevěděla, co za tím je. A tak nad tím celou noc přemýšlela. „ V poslední době se stalo tolik hrozných věcí.“ říkala si v duchu.

„ Nejdřív začali upalovat ty dívky. Poslední z nich byla Loira, to bývala moc hodná holka. Jako malá se mnou chodila na bylinky. Nevěřila jsem, že by byla něčeho takového schopna, ale když to řekl soudce, nezbývá, než mu věřit. Poté záhadnou smrtí zemřela Loiřina sestra a otec. A k tomu teď ta záležitost se soudcem. Počkat, co říkala Loira, když umírala?“ Stařena chvíli přemýšlela a pak si vzpomněla. Na svůj věk měla velice dobrou paměť.

„ Já se vrátím a spravedlnost zvítězí. Ano, tak nějak to bylo. A teď je Loira zpět. Jenže toto není spravedlnost, toto je pomsta. Loira vstoupila do soudcových snů a já ji musím odtamtud vyhnat. Co pomáhá proti posednutí duchem? Jistě, vůně fialky!“

Další den už klepala Madeline u Bradfordů na dveře. „ Madeline, co se děje? Už víš, co je Sebastianovi?“

„ Loira.“ řekla Madeline krátce.

„ Co?“ zeptala se nechápavě Lisa, ale to už Madeline pospíchala za soudcem. Když vešla do jeho pokoje, první co uviděla, byl malý, vyhublý človíček, který seděl v koutě a celý se třásl. Vůbec nemohla uvěřit, že toto je soudce. Pak se ale vzpamatovala a řekla:

„ Přišla jsem právě včas.“ Zavřela okenice, rozdělala oheň v krbu a zapálila svíčky. Okolo vystrašeného soudce narovnala do kruhu část fialek. Další část hodila do ohně a zbytek sevřela v dlani. Místnost naplnila omamná vůně. Lisa jen stála u dveří a nechápavě přihlížela. Madeline začala zaříkávat: „ Loiro! Vyjdi z těla ven,

                                            opusť soudcův sen.

                                            Z města pryč tě vyženeme,

                                            s tebou pomstu zaženeme

                                            Do lesa se uchyl v míru

                                            a neber nám naši víru.“

Nato Madeline hodila na soudce tu poslední hrstku fialek, co svírala v dlani. Chvíli se nic nedělo, ale pak sebou soudce prudce trhl a zhroutil se na zem. Zdálo se jako by z něho vylétl nějaký bílý stín. Najednou zhasly svíčky a otevřelo se okno.

„ A je pryč“ oddechla si Madeline.

J

James Reevers právě přijel do města a rozhlížel se. „ Je tu takové ticho, až z toho člověka mrazí.“ pomyslel si.  Jmes byl synovec děkana Colina Reeverse, kterého po dlouhé době přijel navštívit. Město ale vůbec nevypadalo jako když ho viděl naposled. James byl velice vzdělaný mladý muž, přesto však nechápal, jak je možné, že se to tu tolik změnilo. Navenek vypadalo vše stejně, ale James zde cítil strach a obavy. Rozhodl se, že radši půjde ke strýci.

„ Strýčku? Jsi tu?“ zeptal se, když vstoupil do domu.

„ Ano, jsem v pracovně.“ ozvalo se zadní místnosti. James pomalu vešel do pracovny. Colin Reevers seděl skloněný nad hromadou papírů na svém stole. Že by strýc tolik zestárl? Jeho vlasy, beztak už prořídlé, byly šedivější než posledně. Na tváři měl také více vrásek. Tato změna nebyla způsobena stářím. Strýce jistě něco trápilo, to James poznal.

„ Ach Jamesi, už dluho jsem tě neviděl. Hmm, pěkně jsi vyrostl. A jak ses měl?“

„ To teď není důležité strýčku. Důležitější je, abys mi řekl, co se zde vlastně děje.“

„ Jamesi, na město se snesla bída. Upalují zde nevinné dívky. Celé město je posedlé honem na čarodějnice. Jenže málokdy se jim podaří chytit tu pravou. Chteěl jsem tomu zabránit, ale nikdo mě neposlouchal. A co víc, chtěli mě zavřít. Tak radši trávím dny tady. Daleko od utrpení těch mladých dívek.“

„ Ale to je strašné. Kdy bylo upáleno poslední děvče?“

„ Je to asi přes dva měsíce. Chudinka Loira.“

„ Cože? Loira Laith?“ zeptal se James a břiho se mu stáhlo strachem.

„ Ano, bylo to strašné. Ale co je zvláštní, že asi měsíc po tom, co se to stalo, záhadnou smrtí zemřel její otec a sestra.“

„ Tohle musí skončit,“ rozhodl rázně James, „ jestli tebe neposlouchali, mě poslouchat budou!“

„ Jamesi, nevíš, do čeho se pouštíš.“

„ Ale vím strýčku, musím zastavit to utrpení.“ James domluvil, otočil se a odešel z místnosti do svého pokoje.

„ Co to jen do něj vjelo?“ divil se Colin Reevers. Ale to věděl pouze James. Jakmile mu strýc řekl jméno dívky, která byla upálena naposled, srdce se mu rozkočilo. James Loiru miloval a proto se rozhodl, že toto musí zastavit.

Konec 2. Části