NOVÁ POVÍDKA

 

Spravedlnost nebo pomsta?

 


Už jen 10 hodin do západu slunce. Posledních 10 hodin mého života. Pak zemřu. Všechno se událo tak rychle. Vtrhli k nám a odvedli mě. Přitom jsem nevinná…

Zrovna jsme usedali k večeří. Otec, sestra a já. Přišli tam. Aniž by cokoli řekli, popadli mě a odváděli pryč. Když se otec domáhal vysvětlení řekli jen:

„ Je to čarodějka.“ a dál mě vedli tmavou cestou směrem k místní věznici. Otec se zarazil a pronesl: „Nemáte důkaz.“

„ Ale jistěže máme.“

„ Jaký?“

„ Spoustu očitých svědků, kteří ji viděli, jak provádí tuto nekalou a zvrhlou činnost.“ Podívala jsem se otci do očí. Byly chladné. Nebyla v nich ani špetka citu. Pak se otočil a beze slova kráčel směrem k sestře, která stála u dveří a tvářila se vyděšeně. Přitom ona za všechno může. Ona provozuje čarodějnictví. Ne já!

„ Otče, prosím tě! Zapřísahám tě. Já jsem nevinná! Ty víš, že bych nikdy nezhřešila! Slyšíte?! Pusťte mě! Jsem nevinná! Otče prosím…“ Pak už si nic nepamatuji. Vím jen, že mě uhodila něčí silná paže a probrala jsem se až tady. V téhle cele. Za společnosti krys a netopýrů.

Taková nespravedlnost. A já sestru kryla! Věděla jsem to a nic jsem neprozradila. Když mě odváděli, neřekla ani slovo. Její tvář byla vyděšená proto, že věděla, že toto se mělo stát jí. Jenže nestalo. Sestře vždycky všechno procházelo. Je o dva roky starší. Vzhledově vypadáme stejně, ale uvnitř jsme každá jiná. Sestra vždy dostane vše co chce. Je hezká a oblíbená. Má krásné blonďaté vlasy a štíhlou postavu. Já byla vždy až ta druhá. Vypadám podobně jako ona ovšem s tím rozdílem, že mé vlasy jsou hnědé. Zde mají ženy a dívky zakázáno nosit venku vlasy rozpuštěné a odhalené. Musí nosit šátky. V šátku vypadáme se sestrou téměř stejně. A to jsou ti jejich očití svědkové! Samozřejmě, že viděli sestru a ne mne! Vždy jednou za měsíc odcházela v noci do lesa, kde pořádala rituály a spolčovala se s ďáblem. Jednou jsem ji sledovala a ona mě viděla. Věděla, že bych to na ní nikdy neřekla, vždyť je to moje vlastní sestra. Nikdy by mě ale nenapadlo, že obviní mne. Jí obvinit nemohli, protože si má brát starostova syna. Byl by to skandál. Jistě, jí vždycky všechno vyjde…

„ Tak pojď, čarodějko. Pojď, ať je zase o jednu míň.“ Opravdu, venku už se stmívá. Vycházím ven. Moje oči si po tom šeru v cele musí přivyknout záři zapadajícího slunce. Je tu tolik lidí. Ostatně jako vždy, když upalují nějaké nevinné děvče. Snad jen jednou se jim podařilo upálit opravdovou čarodějku. Moje sestra to poznala, protože všechny čarodějky jsou nějakým způsobem spojeny. Vycítí, když se něco zlého stane té další. Já jsem sem nikdy nešla. Nemohla jsem se dívat, jak upalují ty nevinné. Ale teď tu jsem. Musím zde být.

„ Loiro Laith, byla jsi obviněna ze zločinu čarodějnictví a odsouzena k upálení na hranici při západu slunce dne 17.června 1657.“ Soudce domluvil. Rozhlédla jsem se, otec ani sestra nikde. Jen spousta tváří vyjadřujících odpor a pohrdání. Není tu nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Nemám žádnou naději. Už nesou oheň.

„ To přeci nemůžete! Nemůžete mě upálit! Jsem nevinná!“

„ Zmlkni, čarodějko! Tohle ti stejně nepomůže.“ Podpalují dřevo nasáklé olejem.

„ Pusťte mne!“ Dřevo začíná hořet. „Pomozte mi někdo!“ Oheň se ke mně již přibližuje. „ Prosím!“ To horko a kouř. Taková nespravedlnost! To jim nemůže projít! A taky že neprojde! Z posledních sil zařvu: „ Jsem nevinná a vy to víte! Tohle vám neprojde. Já se vrátím a spravedlnost zvítězí!“ Plameny mě olizují. Ten žár! Už se to nedá vydržet. Nemůžu dýchat…

µ

Dnes je to přesně měsíc, co upálili mojí sestru. Chudinka. Měla smůlu. Ale teď už mi nic nehrozí. Zítra si mám brát Jeremyho, starostova syna. Můj malý, hloupoučký Jeremy. Netuší, že si ho beru jen proto, abych byla v bezpečí.

„ Otče, půjdu si lehnout.“

„ Jen běž dcero, zítra je tvůj velký den.“ Ano, zítra je můj velký den…

Když budu vdaná, nebude lehké dál provádět rituály. Ale já si něco vymyslím. Jeremy mi to uvěří. Věří všemu, co řeknu. Je do mě blázen. Na zítřek se musím pořádně vyspat, je to přeci můj velký den…

Strašná rána. Okno se otevřelo. Probudila jsem se. Nikde nic. Byl to jen vítr! Proč jsem se tak lekla? Musím to okno zavřít, je tu zima. Venku je chladno a temná noc. Nikde ani hvězda. Měsíc je v úplňku. Nebe je zatažené. Vypadá to, že přijde bouřka. Najednou mám strach. Něco je jiné. Cítím to. Okolí je plné zla. Všude je taková tma.

„ Co si to namlouvám? Jsem vystrašená a to všechno jsou jen výplody mé fantazie.“

„ Ba ne sestřičko. To je skutečnost!“

„ Co to bylo? Už blázním. To snad není možné, já slyším hlas své vlastní sestry.“

„ Ty přeci nejsi blázen.“ Ohlédnu se za hlasem. A tam… u okna… tam… stojí moje sestra.

„ Ale t-to přeci není možné. T-ty m-máš být mrtvá! O-oni tě p-přeci u-upálili.“

„ No a nejsem snad? Jen si mě pořádně prohlédni.“ Ano, je úplně jiná. Celá bílá, mrtvolně bledá. Kromě vlasů a očí. Ty má černé. Vyzáblá až na kost. Pouze kostra pokrytá kůží.

„ Proč jsi přišla?“

„ Ty nevíš?“

„ N-ne.“

„ Zradila jsi mne. Zradila jsi mne a ty to víš. To tys měla skončit na hranici a ne já, A já se vrátila proto, abych mohla vykonat spravedlnost.“

„ Chceš mě upálit?“

„ Ne,“ I přesto, že její oči byly prázdné, ve tváři měla zvrácený výraz. Začala se přibližovat.

„ Zradila jsi mne a teď musíš pykat!“

„ Ne! Loiro, počkej. Co to děláš? Ne! Prosím! Loiro…“

 

George Laitha probudil bezmocný křik jeho dcery. Bez váhání vstal a běžel k ní do pokoje, jenže už bylo pozdě. Byla mrtvá! Ležela bezvládně na podlaze a oči měla vypoulené strachem. Začal s ní zoufale třást, ale marně.

„ Patrície, Patrície prober se!“ Věděl, že to nemá cenu, ale nepřestával s ní třást.

„ Přišel jsem už o jednu dceru a nehodlám přijít i o druhou.“

„ Už je pozdě, je mrtvá.“ Pronesl chladný hlas.

„ Kdo je to?“

„ Já, otče.“

„ Loiro?“ Loira se vznášela za oknem. To všechno bylo tak neskutečné, že tomu George Laith odmítal uvěřit. Patrície ležela mrtvá na zemi jen pár kroků od něj a za oknem se vznášel duch jeho druhé dcery.

„ Patrície zemřela, protože musela. Stejně jako teď musíš ty!“ V tu chvíli se v Georgovi všechen žal, který v něm přebýval od doby, co byla Loira upálena, změnil v nenávist. Rozběhl se proti Loiře a neuvědomoval si, že dělá přesně to, co Loira chce. Vyskočil z okna a padal dolů. Ozvala se dutá rána George Laith byl na místě mrtev.

Konec 1. části